Alone Forever-III.díl-3+1 aneb dáme si do bytu, dáme si kočku

27. dubna 2010 v 22:13 | Miharu-kamzík |  Příběhy
Přidávám pokráčko AF, zítra vám, moji milí, odjíždím do Londýna, příjimačky úspěšně vykonány, tak se jedu odreagovat (lépe řečeno zamotat si jazyk a ztratit se mezi devíti miliony lidí :-D). Takže mě tu teď nebudete asi týden mít. Pak jedu ještě na seminář, ale mezitím sem snad stihnu něco šoupnout. Tak se tu mějte krásně. Varuji, že čtení této odreagovací slátaniny je na VN (vlastní nebezpečí). Je to kratší, tentokrát bez obrázku (možná je to tak lepší) a už to nebude tak vtipný. Jde do tuhýho :-D.

Pod čárou...





Tak Anssi, jo? Jak roztomilé... Ušklíbnul jsem se sám pro sebe. Sano neustále zíval a vůbec mi přišel nějakej přešlej. Alespoň bude ponaučenej, že takhle tvrdě se nechlastá. Anssi zářil a čekal, co bude následovat.
"Co mi chcete?" Zeptal se, jako by mi četl myšlenky.
"To je na dlouho," Prohodil jsem a přitom jsem si ho přeměřil pohledem. "Jestliže o tebe nebude mít mamča starost a pustí tě k vyhulenýmu metalistovi, tak pojď s námi." Navrhl jsem a můj hlas překypoval sarkasmem, ale nemyslel jsem to zle, pochopitelně. Uhnul pohledem, asi jsem plácnul něco, co jsem neměl, ale omlouvat jsem se nechtěl. Znal jsem ho stěží pár minut. Pak zvedl hlavu a usmál se: "Půjdu!" Prohlásil rozhodně, načež Sano opět hlasitě zívnul a přiložil si prsty na spánky: "Auuu!" Zaskučel a já se rozhodl pro metodu jménem: Chyťme první autobus, kterej pojede. Vydali jsem se hezky pospolu na nejbližší autobusovou zastávku, která byla prakticky hnedka u školy. Sano táhnul jednu tašku s jídlem, já druhou a Anssi se tvářil poněkud nejistě. Nebylo se čemu divit. Na zastávce jsem odložil tašku a zapálil jsem si cigaretu. Nabídnul jsem nejdříve Sanovi. Jakmile spatřil koutkem oka tu věc, která vám plíce zanese dehetem, nikotinem a jinýma sračkama, znechuceně odvrátil pohled a vypadalo to, že se mu zvednul žaludek. Zasmál jsem se, já věděl, proč nechlastám. Ne, že bych se nikdy nenapil, ale rozhodně jsem to nepřeháněl. Jsem pouze konzument. Tyhle nesnesitelný bolesti hlavy, kocovina a zvracení mi za to fakt nestály. Potom jsem podstrčil krabičku s cigaretami Anssimu. Nevzal si. Úplně jsem viděl, jak pohrdal těmito dokonalými omamnými látkami. Ani s jedním nebyla moc řeč. Sanovi bylo blbě, což šlo poznat zatraceně snadno, a Anssiho jsem znal chvíli. Rozhostilo se protivné ticho, které trvalo do té doby, než se obtěžoval přijet autobus. Rychle jsem, bohužel už zase, zaplatil za všechny tři. Sano se dopotácel do autobusu a beze slova se zhroutil na sedačku. Myslím, že byl rád, že sedí. Sednul jsem si na sedadlo za něj a Anssi si kecnul vedle mě. Celý autobus rázem zmlknul. Pochopitelně, nikdo nebyl zvyklý na to, že bych jím jezdil.
"Co je?" Přejel jsem polovičku cestujících pohledem, "Se klidně bavte dál. Jako bych tu nebyl." Utrousil jsem a lidé v autobuse se probrali. Celou cestu jsem se bavil s Anssim. Stihl jsem zjistit, že je mu devatenáct a tenhle rok maturuje, jenže se zajímá mnohem víc o hudbu a ve škole mu to moc nejde. Taky jsem zjistil, že měl svou vlastní metalovou kapelu, která se nedávno rozpadla a potom ještě spoustu dalších zajímavých, ale nepodstatných věcí. Dobře jsem se bavil a málem mně nedošlo, že se autobus nelítostně dokodrcal na zastávku poblíž mého skvostného domu. Sano usnul. Nemilosrdně jsem ho praštil do hlavy, když jsem vystupoval, a Sano nenávistně zakvílel. Jak jsem zjistil, mé milované autíčko stálo před domem. Ani pokutu mi ti všiváci nedali, za což jsem jim byl nesmírně vděčný, protože platit by se mi fakt nechtělo. Snad vzali ohled na to, že jsem slavnej, protože jinak by to, šmejdi, nenechali jen tak. Nejprve jsem Anssimu ukázal svůj byt, přidělil jsem mu pokoj a oznámil mu, ať se tu chová jako doma. Pak jsem si šel píchnout dávku pervitnu. Už mi to zatraceně chybělo. Anssi mě pozoroval, aniž bych si ho všimnul. Jehla mu očividně nevadila. Když jsem vzhlédl, lekl jsem se ho. Chvíli jsme oba mlčeli a pak jsem se usadili do obýváku a já mu během kouření druhé cigarety vysvětloval, jak jsem přišel k Sanovi a proč bych chtěl právě jeho do své kapely. Sano se čistě pracovního pohovoru neúčastnil. Lehnul a spal. Vlastně jsem byl rád, protože neměl ty svý blbý hemzy, který si neodpustil nikdy a nikde.

Tak se tady Anssi zabydlel. Domů se už nevrátil. Vlastně se neměl kam vrátit. Jak jsem následně zjistil, jeho rodiče zemřeli při autonehodě a on v osmnácti opustil děcák. Vzal jsem si z toho trochu ponaučení, přece jen mi ho bylo líto, a tak jsem se rozhodl, že se budu v té rychlosti, kterou běžně jezdím, krotit. Měl za sebou těžkou minulost, to jsem pochopil, i přesto byl otevřený a nestyděl se mluvit o svých životních bolestech. Měl jsem ho čím dál radši a myslím, že Sano taky. I když, u něj člověk nikdy nevěděl, byl pravý opak Anssiho. Byl uzavřený a nevěděl jsem o něm skoro nic. Pomalu jsme se mohli začít připravovat na náš první společný koncert. Přenechal jsem zpěv a scream Anssimu. Vyznal se v tom jako nikdo jiný a měl s tím zkušnosti. Sano a já jsme si vzali kytary. Bicáka a klávesistu jsem prozatím neměli, ale nechyběl nám. Bylo nám dobře. Nám třem. Jak jsem si někdy mohl myslet, že bych strávil celý svůj život sám? Byl jsem naivní. Hodil jsem pohledem směrem k hodinám. Ukazovaly pět ráno. Nechtělo se mi spát. Píchnul jsem si pervitin a pak jsem si šel na terásku zapálit. Rozložil jsem na zahradním stolku ranní výtisk.
"Odhalení!!! Metalový zpěvák Will bere drogy! Co se skrývá pod tvrdou slupkou? Má snad mladý zpěvák nějaké problémy?" Stálo na titulní stránce čerstvých novin. Mrsknul jsem s nimi o zem. Na bulvár jsem byl zvyklej, ale tohle už bylo moc!
"Sakra! Oni se v tom pořád budou rejpat!" Zavrčel jsem pro svoji potřebu. Měl jsem toho všeho po krk. Típnul jsem nedopalek cigarety a hodil jej do popelníku. 
"Bulvární novináři jsou svině." Ozval se něčí hlas za mými zády. Nemusel jsem se otáčet, protože jsem poznal, o koho jde. Mlčky jsem pozoroval východ slunce a v tu chvíli se mi vybavilo snad všechno špatné. Musel jsem si rychle zapálit dalši cigaretu. Snažil jsem se zapomenout na to, co bylo, ale nedařilo se mi to. Začínal jsem tou dobou svoji kariéru. Byl jsem pod tlakem. Tisíce fanoušků, k tomu mé osobní problémy a já...byl jsem sám. Úplně sám. Samota leze na mozek. Snad stokrát jsem se chtěl zabít. Měl jsem pocit, že už nemá smysl dál žít. A pak se všechno obrátilo.
"Anssi," Šeptl jsem. "Jsi můj společník."
"No, a?" Pokrčil rameny.
"Buď můj přítel!" Vyhrknul jsem bezmyšlenkovitě. S Anssim jsem si rozuměl více než dokonale a přítele jsem opravdu potřeboval, i když jsem si to nechtěl připustit. Anssi se usmál a já měl v tu chvíli chuť dát si pár facek.
"Wille, já jsem tvůj přítel." Ujistil mě Anssi a vrazil mi přátelskou herdu do zad.

Tak plynuly dny, týdny, měsíce... Já mačkal a následně vyhazoval jeden výtisk za druhým. Prakticky nic se za tu dobu nezměnilo, až na pár věcí. Měli jsme před sebou první koncert, Anssi se Sanem se trochu zabydleli a mně se, díky zatracenýmu bulváru, začínaly vracet ne zrovna hezký vzpomínky. Ztrácel jsem koncentraci. Byla sobota ráno. Sano seděl na terásce a kouřil svou ranní cigaretku. Viděl jsem, jak nestačí ohrnovat nos nad těmi kecy, který cpou snad do všech zdejších novin. Využil jsem chvíle klidu a šel jsem si připravit svou dávku. Poslední dobou jsem začínal dávky pervitinu zvyšovat. Moje touha se stupňovala. Když jsem si nedal ve chvíli, kdy to mé tělo požadovalo, svíjel jsem se v ukrutných křečích. Právě, když jsem nahříval směs nad zapalovačem, vstoupil do obýváku Anssi. Probodnul mě přísným pohledem.
"Přestaň s tím!" Řekl varovně. Nevzal jsem to na vědomí a pokračoval jsem. Do toho jsem si začal hvízdat, abych uniknul jeho zlostnému tónu. To ho dožralo. Upřímně se nedivim. Anssi dokončil školu, udělal maturitu a za tu dobu, co tu žil, mě měl prokouknutýho.
"Slyšíš?! To chceš fakt skončit jako zdrogovaná troska, ze který si budou dělat všichni prdel?!" Zařval Anssi a vyrazil mi z ruky jak zapalovač, tak pervitin. Tak tohle ne! Takhle se mnou jednat nebude! Vyskočil jsem z gauče a chtěl jsem mu jednu vrazit, ale zase jsem ruku stáhnul. Z nějakýho, mně neznámýho, důvodu jsem to nedokázal.
"Flákni mě, když si to přeješ!" Zasyčel a posatvil se přede mě. Zamžoural jsem a odvrátil jsem od něj pohled. Vtom se dovnitř přihnal Sano: "Co se tady děje?" Otázal se flegmaticky, jakmile uviděl tu spoušť. Anssi vzal zatím hadr a uklízel po mně ten bordel. Sano se jal mu pomáhat a já byl opět sám. Se svými debilními problémy.

"Aúúú" Zavyl jsem zhruba po půlhodině válení se na gauči. Anssi, kterej seděl v kuchyni a hrál se Sanem karty, se přišel podívat.
"Bavíš se hodně?" Zavrčel jsem a svíjel jsem se v křečích. Kupodivu zavrtěl hlavou.
"Ne... Je ti blbě?" Tvářil se starostlivě. 
"Není, jen si potřebuju píchnout!" Zakvílel jsem bolestivě, načež přišel Sano. Nestihl jsem zaregistrovat, co tam za tu chvilku udělal, ale když jsem otevřel oči, stál nade mnou Anssi. Sano byl pryč.
"Aúúúúúú!" No tak! Seber se, kurva!!! Takhle se chová metalista?!
Napadlo mě.
"Bolí to?" Zašeptal Anssi a tvářil se snad ještě bolestněji než já. Přikývnul jsem.
"Bolí." Přitáhnul jsem si nohy k tělu. Najednou jsem si nepřipadal jako drsnej bezcitnej metalista, ale jako naprostej slaboch. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale po nějaké době jsem zalomil. Když jsem se probudil, v domě bylo hrobové ticho. Vplížil jsem se do kuchyně a při neustálém ohlížení, jako by šlo o zločin, jsem otevřel skříňku a začal jsem hledat to, co jsem považoval za spásu. Křeče zatím trochu polevily. Už už jsem chmatal po své milované injekční jehle a...
"Wille!!!" ... Anssi se nejspíš rozhodl, že mě bude hlídat na každým kroku. Povzdechnul jsem si. Sanovi bych řekl, ať se do mě laskavě nesere, ale s Anssim jsem měl trochu jinej vztah. Myslel to se mnou dobře a já to věděl. Zavřel jsem skříňku a zhroutil jsem se na židli. Posadil se vedle. Opět se mě začínaly zmocňovat ty šílený křeče. Nedalo se to vydržet.
"Já si prostě musim píchnout!" Pípnul jsem a v tu chvíli jsem si připadal fakt jak naprostá troska. Anssi mi napustil do sklenice vodu.
"Kde je Sano?" Zeptal jsem se, abych změnil téma.
"Ani nevím, někam se zdejchnul." Odpověděl Anssi. Jeho hlas zněl nějak divně. Tady mi něco nesedí. Neřešil jsem to, na to jsem fakt neměl náladu. Anssi mě chvíli pozoroval. Vypadal unaveně, proto jsem se podíval na hodiny. Bylo šest ráno. Zřejmě byl celou noc vzhůru, pod očima se mu rýsovaly velké červené kruhy, hnědé dlouhé vlasy měl smotané v culíku a netvářil se nijak šťastně. Nasucho jsem polknul. Moc jsem si toho nepamatoval, skoro jsem si neuvědomoval, co se stalo.
"Měl by ses jít léčit." Oznámil mi Anssi po dlouhé chvíli ticha. "Už jsi zašel moc daleko, nevyhrabeš se z toho sám."
"Nemusíš se o mě tak starat!" Odseknul jsem. Trochu mě urazilo, že se mnou jedná jako s dítětem.
"Musim, protože... Protože vím, jak skončila moje sestra." Anssi sklopil hlavu.
"Jak...?" Nestihl jsem dokončit větu, Anssi mi skočil do řeči.
"Brala těžký drogy-narkomanka. Začla s trávou, pokračovalo to heroinem,pervitinem... Bylo to přesně jako teď s tebou." Anssi zabořil hlavu do dlaní. "Nikdo jí nezastavil!" Jeho hlas se najednou třásl.
"Kde je teď?" Položil jsem zakázanou otázku, protože jsem si neuvědomoval následky. Anssi se na mě podíval a zhluboka se nadechl: "Pod kytkama!"
Sklaplo mi. Anssi chvíli neříkal nic. Nastala trapná chvíle ticha, kdy se ani jednomu z nás nechtělo pouštět do nějaké konverzace.
"Wille, jsi můj přítel, nechci takhle přijít o dalšího člověka, který je mi blízký."
"Tvoji rodiče se nezabili při autonehodě?" Plácnul jsem, aniž bych o tom přemejšlel.
"Jo, byli zhulení, matka předávkovaná nějakejma sračkama a fotr byl moc. Neměli šanci to přežít. Ty s tím musíš přestat!!!" Anssi zvednul hlavu a v očích měl zoufalý výraz.
"Nedívej se na mě takhle. Půjdu se léčit, ale až po koncertě." Zhodnotil jsem situaci a jakmile přikývnul, odebral jsem se do sprchy. Potřeboval bych nějaký antidepresiva, nebo něco na uklidnění. Všechno mi lezlo na nervy. Nejlepší by bylo pořídit si kočku. Hlazení koček uklidňuje a mám takovej pocit, že nebudu jedinej, kdo to bude potřebovat. Nějakýho pěknýho černýho metalovýho kocoura. To je nápad! Zítra pojedu koupit kočku. A možná ještě hada, ať tu nejsme tak sami. S tím není práce, jednou za měsíc tomu hodim chcíplou krysu a je to. Samozřejmě nezapomenu zaplatit parkovný. O další poplach mezi novináři fakt nestojim!!!

Za chyby se všem, kteří se odhodlali to přečíst, omlouvám...





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama