Alone Forever-I.díl-Samota leze na mozek!

31. března 2010 v 16:55 | Miharu |  Příběhy
Tak jsem se rozhodla,zase po dlouhé době,začít psát nějakou tu story.Nejsem tu teď moc často,ale to je proto,že pracuju na jednom veledůležitém projektu a není čas.Na poslední část Samuraie si ještě počkáte.Omlouvám se za to,ale absolutně na to teď nemám náladu.Nový příběh je tentokrát ze současnosti.Také je to oproti Samuraiovi jiné v tom,že to vypráví ta určitá osoba ze svého pohledu.Musím ale opět varovat,že to nebude nejvhodnější pro extrémně slušné lidi,i když těch tady moc už asi není a navíc to stejně nikdo nebude číst,ale to je jedno.Musela jsem to sem napsat:-D.Takže se připravte,že tam budou padat vulgární slova a později nespíš i něco horšího.No,včas vás upozorním.Co se obrázku týče,trochu jsem zase popustila uzdu své fantazii.Doufám,že se bude líbit:-).


Will



"JAUJAUJAU!!!" Ukončil jsem poslední song slovy,která neznamenala prakticky nic.Leda,že by vás přitom nečekaně chytla křeč,nebo by vám někdo dupnul na nohu,což je málo pravděpodobné,ale možná,že kdyby vám na tu nohu někdo dupnul,křičelo by se to mnohem líp.Když se ozval bouřlivý potlesk,přelétl jsem všechny přítomné pohledem,přitom jsem na rtech vykouzlil ten nejkvalitnější škleb,který umím a odebral jsem se z pódia,nadýchat se čerstvého vzduchu.Nezdálo se mi to.Počet mých fanoušků,přesto,že jsem jich nikdy neměl moc,se po té nehodě a zároveň neschopnosti vystupovat,výrazně snížil.Spousta lidí se na mě dívalo s pohrdáním a nechutí.Někteří měli hloupé poznámky,které jsem ignoroval.Co bych mohl taky jinýho dělat.Ještě by se přihnali bulvární novináři a o celým skandálu by zas věděla půlka země.Tu druhou půlku tvoří senilové,batolata,případně ti pod kytkama.I když mi bylo jasné,že bulvárním novinářům se nevyhnu tak jako tak.Najednou se přihnala mladá brýlatá hnědovláska a vyjela na mě.
"Pane Williame!Můžete nám říct,co je pravdy na tom,že jste podvedl svou dívku Marii Stewartovou?"
Zadívala se na mě prosebným kukučem a div mi nestrčila mikrofon až do krku,když se za ní objevil kameraman.
"Koho že?" Vykulil jsem oči a zdvihl pravé obočí snad dvakrát výš,než je za normálních okolností možné."Já žádnou Stuartovou neznám.Vždycky jsem byl sám,jsem sám a sám taky budu!" 
To novinářku polekalo,asi jsem to trochu přehnal.Zničehonic se k nám doploužil hlouček puberťáků,kteří byli zhulení takřka pod obraz.
"Čumte na toho kreténa!Má růžový voči!" Rozesmál se jeden z puberťáků neskutečným způsobem,což zaslechla milá novinářka a podívala se na mě.
"Opravdu,pane Williame?" Visela na mně pohledem a v očích jí svítily jiskřičky naděje.
"Očividně ne." Usadil jsem jí a v duchu jsem dodal,aby mi přestala říkat Williame.Zní to jako Shakespeare a ten píše romantiku jak žito.Ne,to opravdu není moje hobby.
"Ale oni to říkali." Nedala se slečinka od bulváru a pohlédla na vytlemené ksichty těch pitomců.Nejdřív jsem měl sto chutí na ní zařvat,jak může být někdo tak blbej,ale pak jsem zvolil jinou metodu a usmál jsem se:"No,a přesně takhle vznikají drby." Potom jsem se otočil a bez jakéhokoliv dalšího slova jsem odešel.Když jsem procházel kolem zdejších vyhulenců,poučně jsem zvedl ukazovák s načerno nalakovaným nehtem:"Marihuana je svině,bacha na to."
Chvíli na mě civěli jak na blázna a poté začali nechápavě kroutit hlavami.Sotva jsem je přešel,úsměv mi zmizel ze rtů.S drogami jsem měl své vlastní zkušenosti a nejhorší na tom bylo,že nešlo jenom o trávu.Došel jsem k autu,kterým jsem měl být odvezen zase nazpět,k sobě domů,svléknul jsem si tílko a setřel ze sebe pot.Pak jsem z batohu vytáhnul krabičku,kde byly nějaké přísady,včetně jehly.Smíchal jsem potřebné a směs nahřál nad zapalovačem.Potom jsem vzal jehlu a do nahého boku jsem si vpíchl dávku pervitinu.Začal jsem s tím celkem nedávno,ale dělalo mi to zatraceně dobře.Potřeboval jsem se psychicky vyrovnat s nehodou a celkově se vším,co se stalo.Netrvalo to dlouho a dostavila se vytoužená euforie.Neměl jsem nikoho,kdo by mi řekl:"Přestaň s tím!".Ani jsem po nikom takovém netoužil.Žilo se mi dobře samotnému.Mně,pervitinu,marihuaně,cigaretám,chlastu,elektrický kytaře,mikráku...Víc jsem nepotřeboval.Počkal jsem,až dorazí řidič.Už jsem se viděl doma.Šofér přišel zakrátko a už jsem se mohl válet s flaškou u telky,kdyby se nepřihnal klučina s papírem.Řekl bych,že mu bylo asi tolik,co mně.
"Počkejte,dejte mi,prosím,autogram." 
Nedobrovolně jsem otevřel dveře od auta a v rychlosti se mu podepsal.Chlapec se usmál,poděkoval a už viděl jen rozmázlej flek,protože šofér šlpápnul na plyn a rychlostí 150km/h si to šinul jednou vesnicí za druhou.Přibrzdil až před domem,kde jsem si vyndal své věci,včetně mých dvou oblíbených kytar a důkladně za sebou bouchl dveřmi.Hadry jsem naházel do pračky,kytary donesl do svého malého studia a kecnul jsem sebou na postel.Automaticky jsem sáhnul po krabičce cigaret a protentokrát jsem se ani neobtěžoval,jít si zakouřit na terasu.Byl jsem unavenej.A co s tím jako?Se to jednou neposere!Ani nevím,jak se to stalo,ale najednou jsem zalomil a když jsem se probudil,nebyl jsem v bytě tak docela sám.Kolem mě stála partička nějakejch grázlů.Jeden z nich měl v ruce Colt a obličeje měli zamaskované.Narovnal jsem se do polosedu a dal si nohu přes nohu,načež jsem si zapálil další cigaretu.
"Co chcete?" Vyslovil jsem flegmaticky a potáhl jsem si.
"Naval prachy,zbohatlíku!" Syknul na mě ten s Coltem.Okamžitě mi bylo jasné,že ten zbytek budou jeho nohosledi a že se nejspíš jedná jen o partičku pouličních "čmuchalů".A ta pistolka byla beztak taky umělohmotná.
"Jestli nedostanem ty prachy..." Zavrčel znovu onen mladík a pozvedl kuličkovku.
"...T-tak ti za-zabijem manželku!" Dokončil za něho větu poněkud konsternovaný chlapec stojící po boku jejich "velitele".
"Nemám manželku,takže se seberte a táhněte do háje!" Poslal jsem je pryč slušným způsobem.Původně jsem je chtěl poslat někam,kam slunce nesvítí,ale nepřišlo mi to vhodné vůči malým dětem.
"Za co nás,kurva,máš?!" Zaječel na mě další "velitelův" nohosled.
"Hele, poslouchej,absolutně nechápu,o co ti jde,ale povytáhni si aspoň kalhoty,než se posatvíš před metalistu." Myslím,že jsem to řekl dost sarkasticky.Snad i přes černou masku bylo vidět,jak kluk zrudnul a vrhnul se na mě.Zarazil jsem ho svou nohou dřív,než ke mně stihl doběhnout.
"Ještě chvíli a volám poldy,jasný?Otravujete mi můj soukromý život."
"Já bych radši vypadnul." Ozval se nejhubenější klučík.
"Hmmm...Nemá to smysl!" Zabručel "šéfík" a společně s bandou se vydali pryč.Řekl jsem si,že bude slušnost jít je vyprovodit.Šel jsem za nima dolů po schodech a prásknul dveřma tak,že se jim jen zaprášilo za patama.Aha,zapomněl jsem zamknout.To bude kámen úrazu.Na tyhle týpky jsem si zvyknul.Zatímco jsem kouřil cigaretu po cigaretě,přemýšlel jsem o tom,jak je úžasné žít sám.Najednou se zvenčí ozval křik.Otevřeným oknem prolétl až do mého pokoje a pak už jsem slyšel jen známé hlasy:"Naval prachy,zbohatlíku!" Zařval "šéfík",tentokrát na někoho jiného,než na mě.Onen dotyčný asi nebyl mé povahy,protože začal na ty voly hystericky ječet,že jim v žádném případě nic nedá.Prostě ne.Musel jsem se rozesmát.Potom jsem típnul čtvrtou cigaretu,odhodil jsem jí do popelníku a šel se mrknout ven,abych se podruhé za tento večer,trochu pobavil.Šéfík a jeho nohosledi oškubávali jistého mladíka.Byl drobný,měl delší černé vlasy a tetování na rameni.Zaměřil jsem se převážně na jeho vypracovanou postavu.Pche!Takovej nabušenej by se mohl umět aspoň trochu bránit.Opřel jsem se o lampu a v tu chvíli jsem zalitoval,že jsem si s sebou nevzal ty cigarety.Když se mi zdálo,že už je na tom maník opravdu bídně,vydal jsem se směrem k těm otravům.Ty jenom zvedly své pohledy k mé osobě,"šéfík" se nasupil,povytáhl si hoperské kalhoty a vasdím se,že kdyby neměl masku,i ten jazyk by na mě vypláznul.Bral jsem to s rezervou,tyhle lidi jsem fakt nemusel.Vlastně...Celkově jsem měl k lidem určitý odpor.Mladíkovi se z nosu i úst řinula krev.Natáhl jsem k němu ruku.Plaše se mě chytil a nechal se dovést až do mého domu,kde jsem ho posadil na židli a podal mu kapesník.Nikdy jsem nebyl žádnej lidumil,ale toho kluka mi bylo líto.Podíval jsem se trochu líp a zjistil jsem,že je to ten samý kluk,co po mně chtěl autogram.Hodil jsem okem směrem k oknu a hned poté na hodiny.Už svítalo.Chlapec zarytě mlčel,proto jsem si vpíchnul svou ranní dávku pervitinu a pustil si nejlepší album finské metalové kapely Children Of Bodom-Hate Crew Deathroll.Párkrát jsem se s nima setkal.Na koncertrch,či festivalech.Skoro jsem zapomněl na toho kluka.Podíval jsem se na židli.Pořád tam seděl.Jasně,co jsem si taky myslel.Že ho ti parchanti dorasujou a on si otře nudli a odejde?Jak pošetilé.
"Nemáš hlad?" Nadhodil jsem,aby konverzace nevázla.Nejsem zrovna ukecanej typ.Zpívám,hraju,píchám si,hulím a jinak se držím spíš vzadu.Kluk zavrtěl hlavou.
"Jsem v pohodě." Prohlásil,ale znělo to nejistě.Bylo to sporný.
"Aha,tak můžeš jít,čau." Vypakoval jsem ho s klidem.Čekal jsem,že bude mlčet a zůstane sedět na židli,ale překvapil mě.Zvednul se,sebral saky paky a hrdě odkráčel.
"Tsss,tak arogantní." Uvařil jsem si Caro a šel se osprchovat,abych mohl jít dělat to,co mě baví,což je psaní textů,hraní a zpěv,v tomhle případě občas scream.Sotva jsem pustil sprchu,něco mi spadlo na hlavu.Nejen,že jsem zjistil,že je to kamera,ale ještě mě to praštilo do hlavy.Ne,že by to něčemu vadilo.Víc praštěnej,než jsem byl,jsem být už stejně nemohl,ale dožralo mě to totálně.
"Ten hajzl!" Ulevil jsem si. "Musel to stihnout,když jsem si píchal ten pervitin!"
Vylítnul jsem z koupelny jak na pérku,kolem sebe jsem měl omotanej ručník a teď už jsem mohl opravdu jenom doufat,že se nestane něco hloupého a ten ručník mi nespadne.Sakra!To by bylo posvícení pro všechny novináře.Přesně jak jsem čekal.Stál dole u schodů a čekal,až se naskytne příležitost,kdy by se mohl pro kameru vrátit.Dříve,než se stihl vzpamatovat,jsem ho chytil za košili a zatřásl jsem s ním.
"Tak pro koho děláš?!" S těmi slovy jsem hodil kameru na zem a dupnul jsem na ni.Kluk dál mlčel.
"Pche!Jako špiona si nevbrali právě dobrou povahu." Zase ticho.Měl jsem chuť ho zmlátit do němoty,ale on vlastně němej svým způsobem byl,takže bych si tím moc nepomohl.Místo toho jsem ho dotáhl a dovláčel zpátky nahoru a zamknul ho do studia.Snad nemá tolik odvahy,aby mi zničil nástroje.Potom jsem konečně dokončil sprchu,vypil své vysněné a už patřičně vychladlé Caro a zapálil jsem si další cigaretu.Pak jsem vypnul hudbu,postavil jsem se za dveře studia a přiložil jsem oko k zámku.Moc tam toho vidět vskutku nebylo.Jelikož nebyly slyšet ani žádné zvuky,které by připomínaly "život za dveřmi",chtěl jsem otočit klíčem a...jenže.Jenže kdyby si ten pitomec nehrál s mojí nejoblíbenější elektrickou kytarou,na kterou nejdřív nenápadně drnknul a pak začal pařit takovým způsobem,že mi tím málem přivodil lehčí infarkt.Ještě chvíli jsem se rozčiloval a pak mi hlavou problesknul geniální nápad.Promnul jsem si ruce a otevřel dveře.Chvíli na mě civěl.
"Co si to dovoluješ?!Jak si to vůbec představuješ,sahat mi na věci?!Víš kdo jsem?!" Křičel jsem na něho.Chlapec stál na jednom místě a upíral svůj pohled do země.Kromě věty "Jsem v pohodě.",za celou dobu neřekl nic.Pomalu jsem se ztišil.
"Víš,ale překvapil jsi mě.To co jsi teď zahrál..." K sakru!Začínal jsem se v tom dobře zamotávat.Já jsem přece nechtěl žádnýho společníka.Jedu sám za sebe.Ale...Vyhlídka mít parťáka byla v tu chvíli mnohem přívětivější.Chlapec stál,ruce měl založené na hrudi a nohou nervózně podupával do podlahy.Vypadal,jako že čeká,až to dořeknu.
"Jo ono to má dokonce i smysl pro rytmus." Ušklíbl jsem se sarkasticky.Chlapec přestal podupávat,složil ruce podél těla a zatvářil se dotčeně.Tak a byl jsem pěkně v pytli.
"No,jen jsem si říkal,jestli to nechceš dát dohromady." Aspoň poznáš,co to je,když ti bulvár leze za patama,ty spratku.  Dodal jsem čistě pro svojí potřebu,ale nahlas jsem to nevyslovil.Kluk se rozzářil,a místo toho,aby něco řekl,začal hrát nanovo.
"Ale teď se laskavě uklidni." Uzemnil jsem ho,což trochu pomohlo.Ten kluk byl opravdu zvláštní,ale hrát uměl,to jsem nemohl popřít.
"Radši mi řekni,jak se jmenuješ?" Následovala další extrémně protivná chvíle ticha.
"Sano." Toť jediné,co řekl.A já si teprve teď všimnul,že má japonské rysy.
"Která bude moje?" Zeptal se a přejel pohledem všechny kytary,samozřejmě se zastavil na té,co držel v ruce.Cože?O-o-on fakt prmluvil,nebo mám halucinace? Otázal jsem se sám sebe. Ne,to určitě ne.Za to určitě může ten pervitin.Prostě jsem utlumenej. Netušim,jak dlouho jsem hledal všemožné i nemožné důvody,než jsem se konečně vzpamatoval.
"Nenenenenené!Žádný takový,ani si nedělej iluze.Ty půjdeš a koupíš si svoji.Tak!Nejsem tvůj fotřík." Zkonstatoval jsem nepříliš inteligentním tónem celou situaci.
"Ale no ták,má tři a skrblí..." Uskrovnil mě.To ne,já se nenechám.Nikdy jsem se nenechal.
"A nebav se se mnou s tak přidrzlou intonací." Pokusil jsem se o roli sebevědomého,dominantního chlápka,ale moc dobře jsem věděl,že ten kluk musí být stejně starej,nebo možná i o něco starší,než já.Každopádně,i kdyby byl mladší,autorita z něj přímo sršela.Když zařezaně mlčel,nebylo to takové,ale jakmile promluvil...Jeho chování se rázem změnilo.Asi už jsem na tom hodně špatně.Možná,že mi nějaká společnost udělá dobře.

"OK,nejdřív si dáš povinně sprchu.Smrdíš." Poznamenal jsem upřímně a dotáhnul ho do koupelny.Sednul jsem si na křeslo a zatímco se Sano myl,učesal jsem se.Ono mít metalistické háro,dlouhé až po pás,má také své nevýhody.Po včerejším vystoupení jsem měl vlasy zcuchané,až běda.Potom jsem se přemístil k zrcadlu a pečlivě jsem prozkoumal drobnou jizvu na své tváři.Téměř zmizela.Sano zatím vylezl z koupelny a sháněl oblečení.Hodil jsem mu černé triko a džíny.Opravdu jsem nestál o to,aby se mi tu producíroval s ručníkem kolem pasu.Sano se oblékl a vysušil si vlasy.Sáhnul jsem po klíčích od auta a strkal Sana ze schodů.Zíral na mě,jako kdybych sem právě spadnul z Marsu.
"Co je?" Otázal se naoko vyděšeně.Stejně to byl pořád takový droboučký klučina.Skoro bych řekl strašpytlík.
"Sobota!" Odsekl jsem nekompromisně a posadil ho na sedadlo spolujezdce ve svém Jeepu.Šlápnul jsem na plyn a vyjel z té proklatě nudné díry,ve které žiju.Do velkoměsta se Jeep nehodí,ale to mi je celkem jedno.Zaparkoval jsem,parkovný jsem se neobtěžoval zaplatit a jakmile vysoupil i Sano,zamknul jsem auto a vyrazil kupředu jednomu z obchodů.Uvnitř bylo spousty lidí.Každý si chtěl vyzkoušet nástroj,po kterém toužil a tím pádem tam bylo i poměrně hlučno.Šel jsem rovnou k pokladně.Sano cupital za mnou.
"Čus,Thomasi,chci kytaru." Thomas odlepil pohled od displeje svého mobilu a usmál se na mě: "Nazdar,Wille.Stejnou jako minule?" Zeptal se poněvadž věděl,že z té předešlé jsem byl opravdu nadšený.Přeměřil jsem si Sana pohledem.
"Menší." Prohlásil jsem nakonec,vzhledem k Sanově drobné postavě.
"Pch!Máš jich bůhví kolik,ale je pod tvoji úroveň,abys mu půjčil některou ze svých "zlatíček",viď?"
"To si piš." Odkývnul jsem Thomasův argument,počkal,až si Sano kytaru vyzkouší a pak trochu otráveně zaplatil.V nakupování nástrojů jsem se vyžíval,ale placení byla ta míň příjemná část.Měl jsem málo času.Hodlal jsem Sana použít k přilákání fanoušků.Byl svým způsobem docela hezký.Cože?!Řekl jsem,že je hezký?Ne,tak jsem to rozhodně nemyslel,ale mít parťáka ve svém nudném metalovém životě nebude k zahození.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lobelie Lobelie | Web | 2. dubna 2010 v 23:02 | Reagovat

Jo, dobrý. Mám asi ráda tenhle přístup k životu :-D

2 Miharu Miharu | 2. dubna 2010 v 23:10 | Reagovat

To já též sestro,proto to píšu...Až na to,že nedroguju...zatim:-D.

3 Petra Petra | Web | 3. dubna 2010 v 15:00 | Reagovat

jak jsi byla na veruje.blog.cz tak já nahlasovala Rihanu!

4 Miharu Miharu | 3. dubna 2010 v 20:10 | Reagovat

[3]: Jo?A co já s tím?Stejně maj Childreni víc,koneckonců,ať si každej myslí,co chce:-D...

5 Lobelie Lobelie | Web | 3. dubna 2010 v 22:25 | Reagovat

[3]: No ono se to docela podepisuje :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama